Tento týden uspořádaly Hospodářské noviny summit udržitelného rozvoje The Good Company Circle a měl jsem tu čest konferenci zahajovat. A čest skutečnou, protože si vzpomínám, jak kdysi dávno, když jsem byl ještě student, byly mé snahy mluvit o etice v podnikání – či v ekonomii obecně – vnímány jako tabu. Vždyť přece „business of business is business“, jak tvrdil v mnoha oblastech obdivuhodný Milton Friedman.
Firma žádnou společenskou odpovědnost nemá, a pokud ano, je jí jen a výhradně péče o ni samotnou. A tím, že si hledí svého, prospívá společnosti nejvíce. Jinými slovy, žádná charita, žádné jiné činy, kromě těch vedoucích k maximalizaci zisku.
Dnes se karta obrátila a ze společenské zodpovědnosti firem se stalo téma zcela mainstreamové. To je za dvacet čtyři let až téměř neuvěřitelná proměna. Práce dnes musí mít zejména smysl, práce dnes již není jen způsob obživy bez jakýchkoli otázek. Respektive naše západní ekonomika je na tak vysoké úrovni, že se problém obživy samotné týká čím dál tím menšího počtu lidí a otázka obživy se stává tak automatickou, že ji neřešíme.
Kdo si jen trošku může vybrat, vybírá si práci, která má vyšší přesah, ve které dotyčný vidí hlubší smysl než jen samotný zisk. A protože to platí u veliké části vzdělaných či movitých lidí, posouvá se kupředu nejen ekonomika, ale celá společnost.
Zároveň se dotýkáme samotného motoru novověké západní společnosti: neudělali jsme náhodou chybu, když jsme před více než dvěma sty lety začali za motor lidstva a pokroku považovat sobectví a hledění si jen svého zisku?
Není to spíše tak, že vlastnost, která nás vyvedla z mizerie zvířecí říše a dostala nás tam, kde jsme, byla spíše laskavost než sobectví? Co když nás lidi kupředu táhne spíše soucit než egoismus? Co když jsme se prostě spletli a celou věc jsme modelovali sice exaktně, ale špatně?
Podobná chyba by bohužel nebyla v ekonomii ojedinělá. Špatně pochopená pracovní teorie hodnot vedla ke scestí marxismu, populační teorie Thomase Roberta Malthuse zase na mnohé generace udělala z ekonomie ponurou vědu („dismal science“). A koneckonců takový kopernikánský obrat základního paradigmatu by ekonomii jistě prospěl. Zkuste to spočítat tak, že v centru (našeho slunečního) systému není mé já (Země), ale Slunce (něco většího mimo nás). Bylo by to mnoho přepočítávání, ale nevyjde pak celý model náhodou jednodušeji?
Vezměme to takto. Představte si dvě země, zemi A a zemi B. V zemi A i B žijí lidé podobné fyzické síly, podobného zdraví a délky dožití, i dávky štěstí. Žijí na srovnatelném území a zaměnitelné je i počasí, lokalita či jejich nerostné bohatství. Zkrátka z fyzického, materiálního – z pohledu těla – jsou obě země identické.
Tyto země mají nejen stejné tělesné vlastnosti, mají stejnou i duši, tedy onu neviditelnou, ale reálně existující organizační strukturu společnosti. Mají tedy stejné zákony, panují zde úplně stejná pravidla demokracie a kapitalismu. Dokonce by obě země mohly být na stejném stupni technologického vývoje či vzdělání, ovládaly by třeba stejným způsobem cizí jazyky či matematiku. Přesto by jedna země mohla být rájem na zemi a druhá peklem. Jak je to možné? Nehovoří to proti všem ekonomickým poučkám a modelům? Vždyť ty země jsou ve všem měřitelném úplně stejné!
Protože se tyto země liší v kvalitě ducha. V zemi A vládne dobrý duch, žijí zde zkrátka dobří lidé. Nebo si představte elfy. Taková země bude krásným místem pro život, bude se jí dobře dařit a život v ní bude radost. Země B má na začátku vše stejné jako v zemi A, má ovšem zlého ducha. Je jím posedlá stejně, jako je země A posedlá duchem dobrým. Lidé v zemi B jsou jako skřeti, jsou sobečtí, všichni se na sebe mračí a očekávají (právem) to nejhorší. Tito zlí lidé si demokraticky odhlasují, že se menšiny oběsí, protože proto. Vyvraždí své nemocné a neproduktivní staré, zničí též příliš odlišné a odvážné. To vše lze vykonat dle litery (technických pravidel) demokracie.
Rozdíl v těchto dvou zemích spočívá v duchu, ve smyslu, v etice, v tom, zda naslouchají dobrému duchu, nebo tomu zlému. To vše ostatní je sice důležité, ale sekundární.
A myslím, že jsme právě to první, péči o ducha, u nás v Česku zanedbali. Kéž bychom se probudili z té naší na duchu cynické, autistické letargie. Jsem rád, že se důležitost dobra dostává do centra ekonomického dění, kam patří.
Psáno 24. 11. 2024 pro Hospodářské noviny
Comments