Ono se to na první pohled zdá, že člověk ví, kde končí a kde začíná. Obsah je v pytli kůže, váží kolem sto kilo a sahá od paty až k temeni hlavy. Jenže celý smysl naší ekonomie, našeho bohatství, naší civilizace a pokroku a smysl celé naší nadvlády nad jinými biologickými druhy spočívá právě v tom, že jsme se vyvlastnili, vyzvraceli vlastnosti našeho vnitřního „já“ do okolí.
Vyzvracení trávení
Prvním příkladem „vyzvracení“ vnitřku do okolí byl doslova náš trávicí trakt. Kdybychom přijímali potravu v jejím přírodním stavu, museli bychom trávit velkou část ekonomie dne žvýkáním a přežvykováním. Opice tráví čtyři až šest hodin denně žvýkáním, ve srovnání s moderním člověkem, který žvýkání věnuje půl hodiny až hodinu. Díky tomu, že jsme se naučili konzumovat kvašené věci (chléb), které mikroby externě před-žvýkají a před-tráví, mohli jsme si výrazně zkrátit metráž střev. No a vzhledem k tomu, že střeva a mozek jsou ekonomicky nejnáročnější spotřebitelé vnitřní energie, co jsme ušetřili na střevech, mohli jsme investovat do mozku. Netrávili jsme my, trávilo za nás něco jiného. A my jsme se mohli věnovat přemýšlení.
Propast mezi já a já
A tak to šlo dál. Ekonomie vzniká a žije z rozdílu mezi tím, co jsem, a co chci být. Vzali jsme vlastnost, která byla naše vlastní, vnitřní – a vyzvraceli jsme ji do externího světa, na trh.
Tak třeba nedávný příklad, který jsme si všichni zažili na vlastní kůži: jak se z komunikace stala telekomunikace. Když jsem byl malý, na komunikaci s mámou, tátou a bratrem jsem nepotřeboval žádný trh, nic moc externího. Naše komunikace byla domácí. Postupem desetiletí jsme ovšem předali komunikaci trhu a dnes na obrovskou část komunikace s rodiči používáme mobilní telefon.
Každý hovor zaměstnává stovky až tisíce lidí – od uklízeček přes právníky, manažery, vedoucí, pojišťovny, reklamní agenty, stavitele věží, vědce, účetní, stratégy, technický personál a tak dále. Dnes (díky trhu) již nebydlím s rodiči a mezi mnou a mámou je propast, kterou bych biologicky nepřekřičel, ale ten stejný trh, který vytvořil propast mezi mnou a mou mámou, ji tele-komunikačními prostředky přemosťuje.
Pochopitelně za poplatek, ze kterého pohříchu žije veliká část našich ostatních rodin, dost pravděpodobně včetně té vaší.
Z komunikace se stala telekomunikace a velikou část posledních dekád byl tento proces podstatným zdrojem našeho hospodářského růstu, který se projevil v celospolečenském růstu HDP. Prodali jsme komunikaci – a rostli jsme tím. Už neumíme komunikovat bez trhu.
Bez (tech)vnějšku
Respektive umíme, ale byla by to velice omezená forma komunikace, jen ta biologická. Bez technologie bychom se ve světě cítili hluší a němí, jako by nám někdo vzal (externí) oči a uši (ve formě kamer a mikrofonů rozmístěných po všech koutech světa). A kdybychom nemohli zveřejňovat své myšlenky – svůj vnitřek – na sociálních sítích, cítili bychom se němí, byť by naše biologická výbava fungovala skvěle.
Morální exoskeleton
Něco podobného se stalo v téměř každé oblasti lidského počínání. A to včetně tak intimních věcí, jako je moralita. Dnes se už nemusíme osobně starat o naše rodiče, dokonce ani o děti, o nemocné, o sirotky, o chudé. Dělá to za nás důchodový systém, sirotčí důchody, zdravotní pojištění a sociální síť. To vše jsme si vytvořili my sami pro sebe, abychom externalizovali, „vyzvraceli“ obsah srdce do zákona. Vytvořili jsme si „morální exoskeleton“, něco, co činí moralitu za nás. Všech těch dobrých skutků se dopouští nevědomky každý z nás, kdo platí daně. Naše (křesťanská) moralita už není ani tak v nás, jako je v systému. Náš systém je křesťanštější než jeho samotní účastníci. Náš systém koná dobro za nás. A nejde se z toho skoro vyvléct.
Obléknout se do letadla
A když už jsme u toho oblékání: když chce vnitřek mého těla létat, oblékne tělo do dalšího (externího) těla – do letadla – díky kterému létat skutečně může. Když se chce mé tělo potápět, obléknu ho do ještě dalšího těla, do SCUBA (self containing under water breathing apparatus), a mohu na hodinu být jako ryba. Zkrátka k sobě přišiji ještě jedno externí tělo, aby vnitřek mohl být svobodnější, mohl do jinak nemožných výšek i hloubek.
Mimo pytel kůže
Zkrátka, já jsem dnes často více mimo než uvnitř. Když se napijete skleničky vody, vypadá to, že vaše tělo použije jen minimum energie. Ale ve skutečnosti tímto malým pohybem jen dokončuje pyramidu jiných, stokrát mocnějších pohybů. Těžbu, čištění, výrobu trubek či lahví, dopravu, reklamu, účetnictví, právníky, číšníka, který vám vody přinesl, všechny ty porady o ceně a barvě etikety… To vše aktivuje váš nenápadný pohyb ruky z povrchu stolu k vašim ústům. Jste mnohem větší zvíře, než obsahuje váš pytel kůže.
Uvnitř
K tomu připočtěte, že naše touhy, které tvoří jádro našeho interního já, jsou z drtivé většiny naučené chutě, zbytky módy z loňských roků. A nezapomeňte, že jazyk, ve kterém formujeme jakékoli myšlenky, včetně těch o sobě, je též něco, co přišlo zvnějšku, co není „naše“, ale je vnější. Zkrátka, jsme mnohem více mimo než „in“. Co zůstane vevnitř po vyzvracení našeho uvažování do umělé inteligence? Tak to jsi ty. Vakuum ty. Naplnitelné jen jednou jedinou entitou.
Psáno 12. 7. 2024 pro Hospodářské noviny
Comments