Irsko a Švýcarsko spojuje neskutečný příběh chudoby a bohatství. Donebevolající chudost Irů i to, jakého opovrhování se jim kdysi dostávalo od okolních národů, jsou dnes všeobecně známá fakta. Jako to, že v polovině devatenáctého století byl v Irsku tak velký hlad, že během jednoho z mnoha roků tamní bídy umřela hlady celá jedna pětina populace, milion lidí.
O Švýcarsku se ví už o něco méně, že bylo ještě docela nedávno také chudé. Byly i chudší země, například Finsko či Norsko, ale Švýcarsko bylo jednoznačně na chvostu. V některých vyšších oblastech Alp panovala ještě ve třicátých letech i po druhé světové válce taková chudoba, že rodiče prodávali a dávali své děti do německých a nizozemských rodin. Říkalo se jim verdingkinder a některé z nich jsou dodnes naživu. Ještě vlastně nedávno se švýcarské děti dražily, aby měly šanci na lepší život. Někde mimo ty nehostinné vysoké hory.
Mimo ty nehostinné vysoké hory, které v současnosti hostí ty nejluxusnější hotely s těmi nejvybranějšími hosty: St. Moritz. Toto je nejdražší místo Švýcarska, toho Švýcarska, které je samo o sobě dnes velmi bohaté. Vlastně tak bohaté, že dlouho trůnilo Evropě. Dokud je nedávno (v roce 2014) nepředběhlo Irsko.
Švýcarsko je dodnes chudé
Je též málo známé, že Švýcarsko je dodnes nejchudší zemí Evropy. Ale jen co se nerostných surovin týče. Ještě menší (přírodní) bohatství má jen jeden jediný „stát“ – Vatikán. Ve Švýcarsku to sice vypadá skvěle, všechny ty hory, údolí a tůně a lesy. Ale pod těmi malebnými pohledy nic není. Ani kapka ropy, ani kus zajímavého železa nebo uhlí, nic. No a zřejmě, protože nouze naučila Dalibora housti, naučili se Švýcaři pracovat s něčím, co holt nebyla hmota. Místo přírodního bohatství začali těžit lidské bohatství. Vzdělání, kvalita institucí, vzájemná důvěra a pospolitost, infrastruktura, lidský duševní a kulturní kapitál, to vše se stalo skutečným tahounem jejich bohatství.
A něco podobného se podařilo Irům. V roce 1973 měli poloviční HDP na hlavu ve srovnání s Velkou Británií. Dnes je to přesně naopak. Irové mají dvakrát větší HDP na hlavu než Britové. Přitom si o Irech ještě minulé generace myslely, že je to banda pobudů a ožralů. Dnes si to nemyslí nikdo.
Co se tím chce říci? Že nám tady nikdy takto nuzně nebylo, a jestli, tak už kdysi hrozně dávno. My měli jiné problémy, ale tak extrémní chudoba mezi ně nikdy v živoucí paměti nepatřila. Obě země by nám přitom dnes mohly být příkladem. Země, kde ještě před pár generacemi neměli co do huby.
Nám tady nikdy o materiální přežití nešlo, toho jsme byli uchráněni. Nám šlo o přežití politické, národní, kulturní, jazykové. Když jsme dostali možnost, světu jsme nic ekonomicky zázračného nepředvedli. Třeba srovnání s Irskem je v tomto pohledu trochu smutné: náš HDP na hlavu v paritě kupní síly – tedy ve stejné veličině, kterou dnes Irsko všechny předběhlo – byl skoro na stejné úrovni jako ten jejich, trošku vyšší. A přesto se skrze různé strategie stal z Irska ekonomický zázrak Evropy, ba světa. A z nás ne, no.
Konec cynismu v Bohémii
Přitom můžeme světu dát i ekonomicky, nejen kulturně a vzdělanostně, hrozně moc. Třeba Polsku se to daří i ekonomicky. Jenže to chce jít trochu do sebe a zkusit se brát vážně a zkusit něco pořádného se sebou udělat, a ne ty naše komorní reformy DPH nahoru a dolů. Je třeba začít se chovat, že o něco jde. Že jde o život.
Bohužel a díky Bohu, my si vážnost situace musíme jen simulovat, kdežto země jako Irsko a Švýcarsko ji mají v živé paměti. Takže to bohatnutí asi budeme mít těžší.
Psáno pro Hospodářské noviny 16. 8. 2024
Comments